Výzva všem médiím
Jak dlouho by trvalo mnichovským taxikářům předražovat jízdné podobným způsobem jako v Praze? Dlouho ne. Pustila by se do nich média, vzápětí radní a přijala by se taková opatření, aby se to již neopakovalo. Netrvalo by to snad ani týden a byl by pořádek. Ziskuchtivým taxikářům by byla odňata licence. V pořadníku čekatelů na licenci jsou stovky těch, kteří by si zaručeně své profese vážili, neboť čekací lhůta na licenci je v Německu v průměru desetiletá. U nás mohou média popsat stohy stran a příslušné orgány a politici si toho ani nevšimnou. Nebo všimnou a nic nepodniknou. Jenomže to, co se děje u pražských taxikářů, se děje v té či oné míře prakticky ve všech oblastech. Od zadávání veřejných zakázek až po neseriózní nabídky zlevněného zboží.
Čím to asi je, že se v naší společnosti vyskytuje tolik šlendriánu a že to trvá již mnoho let? Příčin je mnoho: postaru fungující struktury, nezájem politiků na zajištění větší informovanosti obyvatelstva, česká mentalita, slabá občanská odpovědnost, nejasně stanovená pravidla v čemkoliv, nedemokratické myšlení. Nedemokratické myšlení? Odborníkům to musí rvát uši. Jenomže je to stěžejní problém. Ještě jsem tu nezažil demokraticky uvažujícího politika. Ze všech výroků v médiích jsou slyšet jen autoritativní sdělení, případně svádění viny na druhé. K uplatňování, udržování a zdokonalování fungující demokracie je zapotřebí víc než mít demokratické zákony a volby. Demokraté se ve fungující demokracii rozeznají podle dvou znaků. Zaprvé je to ochota vést diskusi a zadruhé nést odpovědnost za provedená rozhodnutí. Diskuse slouží k tomu, aby mohlo být z mnoha návrhů vybráno to nejlepší řešení. Osobní odpovědnost urychluje pak proces výkonů a umožňuje jejich lepší kontrolu.
Povrchní debaty
Diskuse před přijetím závažných rozhodnutí týkajících se všech občanů probíhá v západní Evropě v televizi nebo rozhlase tak, že zasednou politici protichůdných stran společně s novináři, politology, univerzitními profesory či jinými odborníky na dané téma k jednomu stolu prakticky dávno předtím, než se o těchto rozhodnutích bude hlasovat, a dirigováni profesionálním fundovaným moderátorem se hádají, jak by to mělo vypadat. U nás se \"diskusní\" pořad odehrává následovně: moderátor buď zpovídá jednoho politika, nebo zpovídá dva politiky zdánlivě protichůdných stran k tématům, která již dávno měla být vyřešena. Uspěchaně a nedůsledně, od každého tématu trochu, sem a tam nastínit.
Co se týká politické odpovědnosti, žasneme vždy, když někde politik odstoupí kvůli skandálu daleko menšímu, než chrlí naši politici. A odstoupí ještě předtím, než se prohřešek vyšetří. Proč tomu tak není i u nás? Je to jasné. Nemají žádnou osobní politickou odpovědnost. Tak jako nejsou ochotni vést diskusi, tak nejsou ochotni nést osobní politickou odpovědnost.
Politik neochotný k diskusi a neschopný nést odpovědnost neuvažuje demokraticky, a tudíž není demokrat. Může být tato společnost, kde nejsou demokraté, demokratická? Inu, nemůže a také není. Aby nám vládli demokraté, musíme si je vychovat. Demokracie jako systém se dá naučit, demokratické myšlení však nikoliv. To se získává uplatňováním demokratických principů tak, aby se dostávalo do povědomí co možná největšímu okruhu občanů. Je to dlouhodobý proces a je to možné pouze prostřednictvím médií.
Téměř každý dnes už ví, že nezávislá a svobodná média jsou jedním ze základních pilířů demokracie. Aby demokracie fungovala, musí plnit dva prvořadé úkoly. Jedním je objektivní informovanost obyvatelstva a druhým kontrola politiků a státní správy, a to tak, aby si občané mohli utvořit názor, jak se při příštích volbách zachovat. Obě funkce přitom souvisí. Podíváme-li se na stále klesající účast při volbách, na arogantní přístup politiků k různým přehmatům, zadávání zakázek, zamlžování, špiclování se navzájem, ovlivňování médií, musíme si přiznat, že úloha médií ve své základní funkci hlídacího psa demokracie selhává.
Ať jim to neprochází
Vyzývám tímto všechny novináře, redaktory, moderátory, mediální magnáty, a především veřejnoprávní instituce: uplatňujte demokracii, vychovejte nové demokraty. Přinuťte politiky k diskusi, trvejte na tom, aby zasedli k jednomu stolu s odborníky, zprofesionalizujte politickou diskusi, trvejte na tom, aby zásadní změny byly zavčas zprůhledněny, aby nedocházelo k pravidelným zmatkům po vyjití každého nového zákona, aby byla stanovována jasná pravidla, žeňte důsledně k odpovědnosti zástupce zákonodárné, soudní a výkonné moci, nedopusťte, aby taxikáři a jim podobní okrádali! Mějte na mysli, že jsme občané a ne jen konzumenti a že nesete obrovskou odpovědnost za vývoj celé naší společnosti! Pěstujte politickou kulturu, diskutujte pravidelně o tom, co je demokratické a co ne! Je to strašně, ale strašně důležité!
Kupředu levá
Komunistům rostou preference, méně a méně lidí chodí k volbám a politici demokratických stran vždy vědí proč. Levice obviňuje pravici a pravice levici.
Všichni se pak zapřísahají, že nebudou nikdy spolupracovat s komunisty, ale v podstatě s nimi vesele kooperují. Ze 70 poslanců ČSSD je nejméně 22 bývalých členů KSČ, a to v těch nejvyšších vládních funkcích, další dva, o kterých je to známo, jsou v ODS. Připočítáme-li k nim poslance za KSČM, komunistické a exkomunistické senátory a jim podobné (včetně bývalých příslušníků StB), zjistíme, že po patnácti letech od revoluce tvoří komunisté spolu s bývalými komunisty tu nejvlivnější vládnoucí skupinu, jež pod záštitou EU drží pevně otěže moci.
Bývalí komunisté v té či oné demokratické straně a ve státním aparátu jsou však daleko větším nebezpečím pro demokracii než sami Grebeníčkovi soukmenovci. Jsou to oni, kdo zavedli celou politickou kulturu do teatrálního stavu, ve kterém se nachází. Od soudruhů z KSČM se liší pouze členstvím v jiné partaji a svou neprůhledností. Tím nechci říct, že někteří nevstupovali do politiky s dobrým úmyslem. Avšak žádný z nich se nemohl natolik vnitřně přetvořit, aby začal uvažovat, jednat a konat demokraticky. To se totiž doposud nepodařilo ani těm, kteří nikdy v KSČ nebyli. Aniž to oni sami vědí, mají hluboko v podvědomí zakořeněné typické vlastnosti vedoucích komunistických partajníků, jako jsou arogance, neochota k diskusi, pocit nadřazenosti a direktivní rozhodování.
Prakticky se to projevuje v jejich jednání na každém kroku, ať jde o demagogické mlžení, očividné lhaní či neopodstatněné návrhy řešení, sloužící pouze k vlastnímu zviditelnění. Většinou jsou to zkušení mistři slov, neboť není jednoduché se přetvařovat a kličkovat tak, aby nebylo možno rozpoznat, že jim vlastně vůbec nejde o blaho národa, ale o moc. Demokratické principy, ba dokonce principy jejich vlastní strany jsou jim většinou cizí.
Jsou naučeni autoritářsky rozhodovat a uplatňovat stranickou disciplínu, což také uvnitř demokratických stran a někdy i navenek s úspěchem prosazují. V kuloárech to dnes nazývají táhnutím za jeden provaz a zmátli tím politiky, kteří dřívější stranické zkušenosti neměli. Lobbování, zákulisní intriky, rozstrkávání vlastních lidí na důležité posty a upevňování moci přivedli až k příkladnosti a opravdu demokraticky smýšlející politiky odstavili zcela na vedlejší kolej. Vlastními postoji a spoluprací se „svými“ lidmi zdatně ovlivňují tvorbu zákonů a brzdí vytvoření opravdového právního prostředí. Ve stejném duchu vychovávají i nástupce. Většina z „těch mladých“ pochází z vlivných komunistických rodin, takže dobře vědí, jak se politickou angažovaností dělá kariéra. O loajalitě ke KSČM a špiclování druhých nemluvě. To funguje báječně, neboť skoro všichni mají máslo na hlavě.
Ti, co to mysleli dobře
Naprostá většina těch, kteří to s národem a demokracií mysleli opravdu upřímně, raději z politiky odešla.
Bývalí soudruzi a jejich synové si stačili za posledních 15 let natolik upevnit moc, že je prakticky nemožné se jich zbavit. To se mělo uskutečnit již na samém počátku. K tomu však nebyla vůle tehdy a bohužel není ani dnes. Jinak by totiž politici nezatížení komunistickou minulostí jen tak nepřihlíželi. Čechům totiž nejde o demokracii, stačí svoboda. Podnikat, cestovat, a hlavně bavit se.
Názor, že vše vyřeší až příští generace, je však mylný. S budováním opravdové demokracie se musí začít okamžitě. Je zapotřebí zbavit se české nabubřelosti, začít přiznávat vlastní chyby, odstartovat častější politické diskuse a konfrontace s odborníky a přestat být loajální ke komunistům. V politických a mocenských strukturách musí být každý funkcionář nejprve veřejně dostatečně „prokádrován“ a teprve potom může být prezentován voličům. Na tom není nic špatného, již za první republiky se dbalo na to, aby osoby veřejně činné byly z „dobrých rodin“. Teprve tehdy, až občané poznají, že je dosaženo určité solidní politické kultury uvnitř demokratických stran, a až vycítí, že to začínají opravdu myslet upřímně, odvrátí se zákonitě od KSČM. Pokud si však budou demokratické strany volit za své lídry politické atrapy podobné některým těm současným a budou nám je předkládat k volbám, tak budou komunisté získávat další hlasy a demokracie se nedočkáme nikdy!
Díry se u nás lepí na silnicích i v zákonech
Vtomto týdnu se do centra pozornosti dostal silniční zákon. To když se zjistilo, že ministr dopravy Šimonovský hlasoval při jeho schvalování i pro změnu, s níž sám nesouhlasí. Tvůrci úprav silničního zákona mají za to, že jejich zavedením dojde ke snížení nehodovosti. Nedojde.
S rostoucím počtem vozidel a při současném stavu silnic bude nehod spíše přibývat. Snížení nemůže být dosaženo, nebudou-li také splněny dva základní předpoklady. Prvním je úprava infrastruktury, to znamená technické vybavenosti (parametry, značení a stav komunikací). Druhým pak jednotné a centralizované postupy u kontrol a postihů. Bohužel, tak jako se u nás lepí díry na silnicích, přesně tak se tvoří zákony, metodické pokyny, jejich provádění i kontrola.
Pro srovnání se stačí podívat, jak vypadá praxe po zavedení pravidla o upřednostnění chodců na přechodech z roku 2001.
Zákonodárce upravil zákon dle zvyklostí v EU, ale nevšiml si, že je zapotřebí mít přechody, jež mají viditelné pruhy, jsou opatřeny viditelnou značkou a vhodně umístěné. Málo našich přechodů splňuje podmínky pro bezpečný přechod. Jsou-li pruhy vidět, chybí značka. Nechybí-li, je špatně umístěná či zarostlá listím. Nelze se divit, že dle statistik dochází k smrtelným nehodám na přechodech dvakrát častěji než dříve. Začne-li nehod ubývat, nebude to zásluhou zákonodárce, ale chodců, kteří již dávno přišli na to, že nové pravidlo na většině přechodů neplatí.
V zemích, odkud pravidlo přišlo, byla provedena technická vybavenost před nabytím jeho účinnosti. Bezpečnost občanů tam má vyšší prioritu. O ekonomickém efektu ani nemluvě. U nás se většinou neprovede úprava ani po smrtelných úrazech. Křižovatky, železniční přejezdy či přechody smrti, to je zabydlený pojem. A státní úředníci, dalo by se říct byrokratičtí vrazi, si rochní dál nečinně na svých postech. V zemi, kde se tunelují miliardy a kde se finanční prostředky vyhazují oknem, prý nemáme na takové úpravy prostředky.
Z uváděného příkladu lze odvodit, jak asi bude vypadat uplatňování zákona po zavedení nově schválených změn. V naší tranzitní zemi, kde měl být stav komunikací již dávno ultraprioritní, bude technická vybavenost tradičně naprosto nedostačující. Zákonodárce nejspíš ani neví, jak by měla vypadat, neboť neřídí, spíše létá a nechá se vozit.
Jaký zákonodárce, takoví řidiči.
Zatížení našich komunikací není o nic větší, než bylo ve vyspělých státech v polovině 80. let. Tyto státy mají také daleko větší zkušenosti s prováděním dopravních kontrol. Odpovídá tomu sankcionování podle přestupkových katalogů i bodovací systémy. Kontroly se provádějí většinou za provozu, dynamicky, dobře vybavenými civilními vozy a kamerovými systémy.
Naši autoři předpisů a jejich vykonavatelé přijdou pokaždé s něčím novým, aby to vyhovovalo domácím \"specifickým\" podmínkám. Proto jsou prováděny kontroly řidičů a vozidel kromě dopravní policie také nadbytečnými celníky a u nákladní dopravy i krajskými úředníky (tzv. státní odborný dozor). Tyto složky s odlišnými kompetencemi jsou dirigovány třemi různými ministerstvy. Nejednotnost postupů se tím přímo nabízí. Dokonce i uvnitř resortů se postupy jednotlivých krajů a okresů od sebe diametrálně liší. Za stejný přestupek tak zaplatíte pokutu pět set, jinde dva tisíce a někde třeba ve správním řízení deset tisíc korun. Anebo i nic. Proč tomu tak je? Umožňuje to typicky česká rámcová klauzule: \"... může být udělena pokuta až...Kč\". Rozprostírá se napříč všemi zákony, a to nejen v dopravě. Zákonodárce si tak usnadňuje práci, podporuje chaos a úředníkům vytváří prostor pro korupci.
Obdobně rámcové jsou i metodické pokyny pro technickou vybavenost. Proto ta variabilita ve vzhledu přechodů pro chodce. Co na tom, že přechod není takřka vidět. Co na tom, že jsou nájezdové pruhy dálnice příliš krátké nebo příliš úzké. Vinen je vždy řidič. Tak jak to bylo v případě slovenského autobusu, který byl při nájezdu na dálnici sražen kamionem. Nájezdový pruh je v tomto místě i pro osobní auta naprosto nevyhovující. Dodnes.
Stát je v mnoha případech spoluviníkem dopravních nehod. Zodpovědnost však nemá žádnou. Politici, než aby začali dohánět zanedbaný stav dopravy, množí raději Kryštofy a jim podobné akce, nejlépe za účasti médií. Ať voliči vidí, jakou mají o ně starost! A nehod neubývá. Dálnice D 1, o které se nejvíce mluví, není zatížena o nic více než jí podobné v západní Evropě. Také zácpy nejsou větší, spíš naopak. Přesto na ní dochází k nehodám častěji. Proč? Máme více nezodpovědných řidičů? Možná. Ale hlavní rozdíl spočívá právě jen v již zmíněné technické vybavenosti a ve způsobu provádění kontrol a postihů. A ve výchově řidičů. Tudíž v chování zákonodárce. Mezi stavem silnic i způsobem kontrol a chováním řidičů tak existuje přímá úměra. Jaký zákonodárce, takoví řidiči. Škoda, že za to musí pykat i ti ukáznění.
O kompetentnosti většiny odpovědných činitelů lze jen pochybovat. Svědčí o tom i prosazování rozšíření dálnice D 1 o třetí pruh na úkor severní dálnice Praha - Ostrava. Asi si nikdo neumí představit, jak bude D 1 v době realizace při dvojnásobné hustotě provozu vypadat. Stát, jež není schopen zabezpečit odpovídající technickou vybavenost a stanovit jednoznačná pravidla v dopravě, může mít růst HDP jaký chce, ale o dostižení vyspělých států si může nechat jen zdát.